Recenze

Klidné, přesto výrazné
Z několika českých nadprůměrných až dobrých bluegrassových desek, které přinesl rok 2006, považuji debut brněnské skupiny Drive za zdaleka nejpovedenější. Důvod je nasnadě: Nejedná se o ortodoxní bluegrass, u kterého předvídáte několik tónů dopředu a u něhož můžete ocenit leda rychlost a přesnost projevu, případně čistotu a zabarvení hlasu. Veronika Němečková z Drivu je zpěvačka tak mimořádná, že by jí slušel i tradiční bluegrass, nicméně v klidnějších písních své domovské kapely a v českých textech její ostrý projev vynikne ještě víc.
Když o Veronice tvrdím, že je to mimořádná zpěvačka, měl bych okamžitě dodat, že to nutně neznamená, že by se její výrazný projev nutně musel každému líbit. Já sám její zpěv oceňuji především v pomalých skladbách, jako je bonusová Hvězdy nad hlavou s doprovodem klavíru Petry Kvasničkové a irské flétny Luboše Maliny. Naopak rychlejší písně mi k jejímu projevu příliš nesednou (jako by v nich toho „drivu“ bylo už příliš), a tak chválím, že se kapela na svém albu soustředila spíše na klidnější polohy.
Drive je skupina plná zručných instrumentalistů. Stačí se soustředit třeba na dialog kytary a kontrabasu v titulní skladbě Čekání na zázrak a samozřejmě na kterékoli banjové sólo Martina Stehlíka (zejména v instrumentální Martinovce). Své pevné místo má v klidnějším repertoáru brněnské kapely dobro Pavla Šatného, zatímco mandolínu v rukou Veroniky Němečkové musí posluchačovy uši trochu usilovněji hledat.
Zatímco po interpretační stránce má Drive vystaráno, na autorskou půdu se členové skupiny příliš nepouštějí. Několik pokusů má na albu pouze kapelník David Němeček, ale z jeho písní je výraznější pouze Do pírek větrných s textem Renaty Černé (škoda nejisté Davidovy intonace v první sloce). Velmi prospěšná byla pro Drive spolupráce s nedávno tragicky zesnulým Petrem Pololáníkem. Jeho Plevy nebo Dubový listí jsou skladby výrazné samy o sobě a interpretace Drivu jim rozhodně neuškodila. Další Petrovu skladbu, pro mne doposud neznámou Vězení s klíčem uvnitř, považuji za největší hit desky. Doplňme ještě, že autorsky se na albu podíleli i další doslova či symbolicky spříznění autoři – bývalý Davidův šéf z vydavatelství Gnosis Jiří Plocek nebo Veroničin otec a Davidův tchán Vladimír Šašek. Krokem vedle se mi zdá snad jen píseň Dušana Vlčnovského Možná s velmi banálním textem, z kterého ani zpěvačka Veroničiných kvalit báseň neudělá a který můžeme brát snad jen jako etudu pro procvičování dlouhého „á“ v refrénu.
Pokud jsem v úvodu naznačil, že Drive má daleko k ortodoxnímu bluegassu, měl bych jako konkrétní příklady uvést, že v některých písních má kapela blízko ke swingu (Plevy) nebo ke country (instrumentálka Tequilina pýcha). Nejbluegrassovější jsou Martinovka nebo Davidova píseň Trnům nepovolím.
Čekání na zázrak je velmi příjemná nahrávka, která sice ani u mne nebude aspirovat na desku roku, ale kterou opravdu považuji v tomto žánru za jeden z loňských vrcholů. Mimo jiné proto, že se žánru příliš nedrží.
Milan Tesař (Rádio Proglas, Internet FOLK 5.1.2007)

CD: Drive - Čekání na zázrak
(P/C-2006, Good Day Records, GD 051-2, celkový čas 44:44)
DUBOVÝ LISTÍ (Petr Pololáník) / MOŽNÁ (Dušan Vlčnovský) / ČEKÁNÍ NA ZÁZRAK (Vladimír Šašek) / MARTINOVKA (Pochod frikulínů) [instrumental] (Martin Stehlík) / DO PÍREK VĚTRNÝCH (David Němeček/Renata Černá) / KREV DIVOKOU MÁ (David Němeček) / VŠECHNO SI MOC BERU (Petr Pololáník) / VĚZENÍ S KLÍČEM UVNITŘ (Petr Pololáník) / VYŘEZAL JSI VROUBEK (Jiří Plocek) / PLEVY (Petr Pololáník) / TRNŮM NEPOVOLÍM (David Němeček/Renata Černá) / TEQUILLINA PÝCHA [instrumental] (Martin Stehlík) / HVĚZDY NAD HLAVOU [bonus] (Vladimír Šašek, David Němeček/Vladimír Šašek)
DRIVE: VERONIKA NĚMEČKOVÁ - zpěv, vokály, mandolína / DAVID NĚMEČEK - zpěv, vokály, kytara, el. kytara (10) / ANTONÍN VONDRUŠKA - vokály, kontrabas / MARTIN STEHLÍK - banjo, elektrické banjo (8), low whistle (5) / PAVEL ŠATNÝ - dobro, lap steel (2)
HOSTÉ: PEPA MALINA - housle / PETRA KVASNIČKOVÁ - piano (13) / ZDENĚK JAHODA - mandolína (13) / LUBOŠ MALINA - low whistle (13)
Hudební režie: Drive a Jiří Mašek / Zvuková režie: Jiří Mašek / Nahráno ve studiu: Good Day Records
 
Brněnská skupina hrající současný bluegrass výrazně inklinující k nové akustické hudbě a folku konečně vydala a 17. května 2006 v Brně na Leitnerce pokřtila své první oficiálně vydané album "Čekání na zázrak". Předcházela mu dvě cédéčka na úrovni demosnímků, jedno živé (se záznamem z koncertů z roku 2000) a vlastním nákladem vydaný studiový "maxisingl" (z roku 2003, doplněný video bonusem), takže kdo nenavštěvuje představení této letité brněnské kapely a má všechny tři nosiče k dispozici, může porovnávat, jakým vývojem, personálním obsazením a kvalitativním zlepšením se Drive za uplynulé roky ubíral...
Celá deska je nazpívaná v češtině a všechny nahrané skladby jsou autorské. Nenajdete zde žádný z tak často jinde uplatňovaných a oblíbených amerických tradicionálů nebo standardů. A absence ověřených tracků je tady mnohem více kladem, než byste možná čekali. Obzvlášť zaposloucháte-li se do textů jednotlivých písniček. U málokteré bluegrassové skupiny a na málokterém projektu, který vychází z bluegrassu, se setkáte s tak kvalitním textovým materiálem, jako zde (výjimkou jsou samozřejmě desky takových formací, jakou je třeba Robert Křesťan a Druhá tráva, kde je kvalitní hudební i textový materiál již dopředu předpokládán). Tady je na místě napsat, že CD je vybaveno vkusným rozvíracím kartónovým obalem, ve kterém kromě fotek a dalších údajů najdete také samostatný booklet, kde jsou všechny texty uvedeny. Neuškodí si je při poslechu přečíst a zamyslet se nad tím, že i bluegrassová písnička se může doprovodit smysluplným a sdělným obsahem. Příběhy o životě, o pocitech, o vzpomínkách, o vlastních pochybnostech, o láskách nenaplněných, končících i právě vznikajících, o komplikovanosti vztahů mezi lidmi, mezi partnery, o souladu i nesouladu vlastních myšlenek se na desce střídají bez zbytečných frází a klišé. Kvalitu textů i samotných písniček zde už předurčují svými jmény i někteří jejich autoři (Petr Pololáník, Jiří Plocek, Dušan Vlčnovský), alespoň u těch z tracků, které považuji za obsahově nejkvalitnější. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že se na desce skupiny Drive nesetkáte s formátem tradičního bluegrassu, který je pro textařovy hlubší myšlenky vždy výrazně omezující.
Hudba na desce je kompilátem bluegrassového instrumentáře, folku a hudebních postupů, se kterými se lze setkat spíše na samotné hranici bluegrassového žánru, což ale není vůbec na škodu. Naopak. Posloucháte - li rádi projekty, kde se mísí více hudebních stylů a kde výsledná hudba je těžko jednoznačně zařaditelná do nějakého ranku, pak si vás deska "Čekání na zázrak" zcela určitě získá! Skupina Drive se definitivně zařadila mezi kapely, které mají svoji tvář, svůj charakteristický sound, oprostila se od kopírování a doufejme, že definitivně vykročila na neprozkoumané hudební pláně vlastní tvorby.
Dvě z celkem třinácti skladeb jsou instrumentálky (obě z pera banjisty Martina Stehlíka). V neuvedení jeho jména jako autora obou skladeb na bookletu desky nacházím jediný (a nepodstatný) nedostatek, který by bylo možné zmínit jako kritiku jinak dokonalého bookletu, pokud bych chtěl vypichovat malichernosti (jakkoli chápu, že z Martinova pohledu to jistě malichernost není). Ale tohle se stane, a stane se často i na bookletech známějších a slavnějších skupin.
Instrumentálka "Martinovka (Pochod frikulínů)" je postavena na půdorysu současného bluegrassu až newgrassu se všemi potřebnými aspekty, charakteristickými pro tyto vývojové stupně bluegrassu, a je srovnatelná i s takovými tracky, jakými je většina skladeb například na desce Drive Bély Flecka (ha, ha, teď jsem si uvědomil tu podobnost...), což možná bylo koncipováno záměrně! V podobném soundu je i druhá z nezpívaných skladeb "Tequillina pýcha". Přirovnání k desce Bély Flecka z roku 1988 (v hvězdném obsazení) je mnou, myslím, dostatečně ohodnocena kvalita obou skladeb, ze kterých já osobně častěji poslouchám první z nich. Instrumentální zručnost a sehranost kapely je zde zřejmá na první poslech. Moc se mi zde líbí (kromě sól kmenových členů kapely) housle hostujícího Pepy Maliny.
Ze zbylých jedenácti písniček osm sólově odzpívala Veronika Němečková (více zpěvačka než mandolinistka), ve dvou skladbách ("Do pírek větrných" a "Plevy") se společně představují oba manželé Němečkovi a v jedné ("Všechno si moc beru") uslyšíte sólově jenom Davida. Oba využívají svého hlasu spíše folkovým způsobem (nejzřetelnější je to například u skladeb "Do pírek větrných", a u bonusové skladby "Hvězdy nad hlavou", převzaté z dříve vydaného sampleru), Veronika v některých momentech poněkud připomíná projevem i výrazem Pavlínu Jíšovou, což je zde, patrně, podobnost čistě náhodná a pravděpodobně vychází pouze z mého subjektivního pocitu. V některých skladbách (například v "Dubový listí", "Vězení s klíčem uvnitř") pracuje s hlasem uvědoměle a občasné hlasové ozdůbky jsou kořením, které oceňuji a při opakovaném poslechu vyhledávám. V některých písničkách (konkrétně třeba v "Možná", "Čekání na zázrak" nebo "Krev divokou má") je patrný mírný nosový nádech hlasu, charakteristický právě pro tuto zpěvačku, ale není to rozhodně věc, která by kvalitu písniček nějak výrazně ovlivňovala. Z obecného hlediska je právě u zpívaných skladeb nejzřetelnější odklon soundu kapely od středního bluegrassového toku. Vícehlasé pasáže jsou používány velmi střídmě (ženské vokály si k sólovému zpěvu natočila sama Veronika) a slouží většinou víceméně k zdůraznění některých veršů refrénu, případně refrénu jako takového. Celková pěvecká koncepce repertoáru, zachyceného na této pozoruhodné desce, je pojata s důrazem na již zmíněnou kvalitu textů a jejich sdělnost.
Optimismu v příbězích na projektu, kromě hravosti některých instrumentálních sól, příliš neuslyšíte, a stejně tak ani moc rychlejších skladeb. Tento prvek ovlivňuje celkovou nostalgickou náladu desky a předurčuje ji k poslechu spíše v jemnější atmosféře než například v přehrávači auta za jízdy po rušné silnici. Dramaturgie je vyvážená a album se opravdu příjemně poslouchá. Není to deska, kterou odložíte po prvním poslechu. Naopak, řada hudebních momentů pravděpodobně také mnohé z vás přinutí k opakovanému přehrávání. Ovšem fandové odpichové muziky s nábojem rychlých sól nebo příznivci tradičnějšího bluegrassového soundu si zde na své příliš nepřijdou. Je to jednoznačně titul určený pro "fajnšmekry". Tím ale nechci v žádném případě říct, že by instrumentální složka byla ošizená nebo (alespoň v některých skladbách a momentech) postrádala jasný bluegrassový základ. Technicky se vesměs všichni hudebníci Drivu vypracovali za léta hraní na úctyhodnou úroveň a dokáží svoji muzikantskou zručnost prodat v pěkných a celkem propracovaných aranžích. Zde mám na mysli především banjistu Martina Stehlíka (který si své ostruhy získal už na nosiči boskovické skupiny Trní, ale především na vlastních sólových projektech, kterými zaujal i recenzenty v USA), hráče na Dobro Pavla Šatného, který technicky roste neustále, už od dob, kdy hrával s brněnským Bohunickým bluegrassovým sdružením (konec 90. let), i kytaristu a leadera Davida Němečka. Basa v rukou Antonína Vondrušky hraje přesně to, co se od ní očekává (včetně několika sólových partů), a tak patrně jenom postradatelná absence silných mandolínových breaků ukazuje na to, že hlavní devizou Veroniky Němečkové v kapele je vokální a nikoli instrumentální složka.
Po zvukové stránce odvedlo nahrávací studio Good Day Records pod vedením Jiřího Maška poctivou práci, jak už jsme zvyklí i na jiných deskách vydaných na tomto labelu (například Happy To Meet, Malina vs Fridrich, Nová Sekce a další), a tak ani zde není nic, co by se dalo desce vytknout...
Na závěr se pokusím v krátkosti objasnit důvod mých vesměs kladných článků o deskách (neboť jsem byl kamarádem z brněnských bluegrassových kruhů upozorněn, že jsem málo kritický). Vysvětlení je jednoduché. Nepovažuji se totiž za recenzenta a svoje články o deskách pojímám jako představení obsahu a nikoli jako odbornou kritiku. Chyby se dají najít na jakékoli nahrávce (snadno bych dokázal zkritizovat třeba i některé projekty New Grass Revival, například jedno z mých nejoblíbenějších alb Barren County, konkrétně některé aspekty hry na kytaru a banjo). Ale protože se necítím být recenzentem v pravém slova smyslu, hledám na každé desce spíše klady než zápory a snažím se představovat pouze dobré a výjimečné projekty. Nikdy bych nepsal článek o desce, která není z hudebního hlediska něčím zajímavá pro posluchače. A právě představená studiová nahrávka skupiny Drive patří mezi desky které vám rozhodně doporučuji k poslechu a diskofilům k zařazení do svých bohatých sbírek...
Milan J. Kalinics (BGCZ.NET, 27.5.2006)

Našlápnuto
Drive bluegrass band – 2003. Vlastní náklad, 2003. CD plus, celkový čas 18:10 a videoklip.
 
Modernistický bluegrass z Brna se představuje pěti písničkami v klasickém i mp3 formátu záznamu, jedním videoklipem (mpg) a porcičkou informací. Kapela v bluegrassovém obsazení ovšem dávno překračuje hranice všemi směry, takže v podání výtečně zpívající Veroniky Němečkové a s ...grasovým doprovodem uslyšíte třeba Tracy Chapmanovou. Všichni muzikanti odvádějí excelentní výkon, po několika změnách v kapele vykrystalizovalo kompaktní kvinteto bez slabin. Moderní cítění kapely se projevuje jak ve volbě repertoáru, tak v některých interpretačních finesách, nástrojové obsazení (kytara, mandolína, banjo, dobro, kontrabas) zůstává klasické s výjimkou občasného použití elektrifikovaného banja a klasický je i základní bluegrassový půdorys muziky. Není se co divit, že Drive je kapelou, kterou akceptuje i většina bluegrassových ortodoxů a kterou zároveň můžou ocenit i ti, kteří nemají o Monroovském odkazu ani ponětí.
Jiří moravský Brabec (Folk & Country, leden 2004, rubrika Minirecenze)

Drive: anglicky pomalu, česky rychle
Drive: 2003, Demonahrávky, 2003, celkový čas 18:10.
 
Myslel jsem si, že je nesmysl, aby etnický Čech zpíval lépe anglicky než česky, a jedinou výjimkou z tohoto pravidla je reliéfský Zbyněk Bureš se svým bizarním, ale účinným způsobem tvorby „rovnou amerických“ tónů. Po poslechu dema brněnských bluegrassmanů bych možná měl mezi výjimky zařadit i Veroniku Němečkovou. Není to ale tak jednoduché: tři anglicky zpívané skladby mají kromě jazyka společné i volné tempo, zasněnou až smutnou náladu. Tu umí Veronika skvělým způsobem rozprostřít a předat, zejména se silnými melodiemi Tracy Chapmanové (For My Lover) a Amy Rayové (Welcome Me) si rozumí výtečně. U dvou svižných skladeb v češtině (jednou je Tossin‘ and Turnin‘ se značně profláklým Hromčíkovým textem jako Kroutím a házím) si možná víc neví rady se svižností než s češtinou: v každém případě slyšíme hyperkorektní strojovou výslovnost bez velkého prožitku.
Jedinou skladbou pocházející z bluegrassového prostředí je Přijď brzy ráno od kapelníka Davida Němečka (text Josef Prudil). Instrumentálním esem Drivu je Martin Stehlík (ex-Trní), banjista akustický i elektrický. Druhý zásadní nástroj, dobro Pavla Šatného, je v některých momentech podezřelý z nedodržení harmonie určené ostatními hráči (lapidárně řečeno, „neumí akordy“). Nahrávky mají pěkný zvuk studia Svati Kotase. Jako bonus je přiložena videonahrávka z Mládkovy estrády.
Drive se po pauze na sklonku minulého tisíciletí vrátil na bg scénu, která si právě trošku vybírá oddychový čas, a po právu na sebe obrátil pozornost. Pokud bude mít nadále při svém neortodoxním směřování tak šťastnou ruku při výběru, aranžování a provedení (hlavně vokálním) jako ve For My Lover, máme se na co těšit.
Tomáš Hrubý (Folktime, 1.12.2003)

Drive 2003
For My Lover/ Přijď brzy ráno/ Welcome Me/ Kroutím a házím/ To You I Belong
 
Pětipísničkový maxisingl natočila během letošního léta brněnská skupina Drive, vítěz Konkursu Banjo Jamboree z roku 2002. Sound kapely je velice moderní a s jistou nadsázkou by se dal snad označit jako pop-grass. Jeho základním kamenem je vedoucí hlas Veroniky Němečkové, která kromě zpěvu hraje i na mandolínu, vokály doplňují kytarista a kapelník skupiny David Němeček a kontrabasista Antonín Vondruška, instrumentálně pak přispívají dobrista Pavel Šatný a Martin Stehlík, který střídá akustické a elektrické banjo a nepochybně se nezanedbatelným způsobem podílí i na komplexních a propracovaných aranžích. Je prakticky nemožné někoho zvlášť vyzdvihnout – všechny složky jsou na nahrávce zcela vyrovnané a perfektně odvedené.
Moderní zaměření kapely se pochopitelně projevuje i na výběru repertoáru, který čerpá ze širokého spektra zdrojů. Stejně jako na koncertech i na nosiči je přibližně vyrovnané zastoupení českých a anglických textů a k Veroničině anglické výslovnosti nemám žádné závažné připomínky. Kupodivu z pěti písniček na desce jsou právě ty dvě s českými texty ty „bluegrassovější“.
Drive točil ve studiu HICON u Svati Kotase, jemuž patří mimořádné uznání za výborný zvuk nahrávky. Původní záměr byl natočit demo, ale výsledná kvalita umožnila kapele nahrávku považovat za regulérní maxisingl a kromě využití k promotion CD i prodávat. Celé cédéčko je ostatně vybaveno poměrně luxusně, ať jde o obal a nebo skutečnost, že kromě zvukových stop zde najdeme i počítačovou prezentaci, jejíž významnou složkou je videozáznam vystoupení Drivu v Country estrádě Ivana Mládka s písničkou Davida Němečka Touha snů. Soudě podle tohoto maxisinglu by určitě stálo za to, aby Drive natočil délehrající CD, kapela a její muzika mají určitě předpoklady, aby oslovily i širší nez jen čistě bluegrassové publikum.
Ivo Drbohlav (Bluegrassové listy, 5/2003)